Jak jsem ke kočičkám přišla...
Kočku jsem nikdy nechtěla, vždy jsem milovala psy,
ale koncem října 2001 na dovolené v Jizerských horách jsme našli kotě, chodilo za námi jak
pejsek, nikomu nepatřilo........poté jsme asi třikrát během toho týdne jeli
na 15 km vzdálenou veterinu s koťátkem, dostávalo antibiotika, mělo
kočičí rýmu, průjem, škrkavky...
Lucky už nám zůstala. V Praze to byla kočka domácí, ani po kastraci ven nechodila, aby jí nic nepřejelo...
Až jsme se koncem února 2004 stěhovali z Prahy na venkov k Sázavě a bohužel zedník nechal pootevřené
dveře a milá Lucky proklouzla a již se nevrátila,
neznala to v okolí nového domova.......asi měsíc jsme hledali, volali, nechávali misky s jídlem na
zápraží....ale bohužel
bez výsledku......tak dodnes doufám, že si Lucky našla novou rodinu
a někde
se má dobře.
Pak v létě toho roku jsme jeli do Krkonoš a hle, viděli jsme tam mladou kočičku, spíš
polokotě, místní ji tam krmili, ale nemohli si ji nechat, a tak
putovala s námi domů.....říkali jsme jí Holka, byla nesmírně
vděčná, veterinář nám řekl, že je jí tak 7 - 8 měsíců a je březí...tak
jsme odchovali 4 koťátka - kocourky, 3 z nich zůstali v rodině, jsou to krásní
zdraví kocouři.....pak šla Holka na
kastraci a začala chodit ven, na noc se vracela, spala doma, držela se
u domu...
...až v říjnu 2005 jsem ji našla cestou z práce přejetou
na silnici..........pohřbili jsme ji na zahradě...
...byla to taková
nespravedlnost, tak hodná kočička, říkali jsme jí kočičí víla, a tak
krutá smrt...snad moc netrpěla...ještě dnes jsem se s tím nesmířila.
A protože jsem jí už nemohla pomoct, řekla jsem si, že pomůžu
jiné kočičce. Tak jsem volala do jednoho útulku nedaleko Prahy,
že chci kočičku,
co tam mají nejdýl, co ji nikdo nechce...a tak mám Mourinku, tlustou
mourovanou bázlivku, co byla v útulku rok a půl....(přede mnou si ji vzali tyrani, co si říkají lidé,
ale prý nebyla čistotná, tak zkusili naučit jí čistotě elektrickými
šoky...pak ji vystresovanou zničenou po 2 měsících vrátili do
útulku...!!!)
... tady u nás se rozkoukala během
měsíce, zamilovala si Gerouška a je to náš neuvěřitelně mazlivej
miláček. Geroušek odešel, tak je teď závislá na Fanče, spí s ní, jí s
ní z misky....
Jen se bojí ven, za žádnou cenu ji tam nedostanu, tak ji nenutím, aspoň
se nemusím bát, že ji přejede auto...je to ten nejvděčnější a nejpřítulnější tvoreček, kterého jsem poznala a jsem moc ráda, že ji mám.
A vloni, tedy rok po Mourince, k nám přišla Barča z toho samého útulku, aby Mourince nebylo smutno.
Barča má vrozený hendikep, její mamina přišla do útulku březí, plná
škrkavek, ty prý vypouštějí toxiny a u koťátek to porušilo nervovou
soustavu, konkrétně motoriku, možná i zrak...Baru se motá, bourá, třeba
se rozeběhne (je hrozně živá) a netrefí se mezi nohy od židle, nabourá
a spadne, otřepe se a běží dál. A ze všeho nejradši jí
a jí a jí a jí......mám
ji od 4 měsíců, její bráška je bohužel v útulku dodnes, takové kočky
nikdo moc nechce...nesmějí ven, neutekly by před nebezpečím.....
Původně jsem chtěla k Mourince zdravou kočičku, ale když
mi
v přepravce uvízlo postižené koťátko a nechtělo se hnout, tak bylo
po 2 hodinách "vybírání" rozhodnuto...a je to úžasná veselá kočička, které její postižení vůbec nevadí...
A té milé a obětavé paní z útulku, veliké milovnici a zachránkyni kočiček, mnohokrát děkuji za tu radost a lásku, kterou mi denně dopřávají moje dvě kočičky, kterým zachránila život svojí péčí.
